V jedenácti letech začal studovat na divadelní akademii Espacios, kde se věnoval hudbě, herectví, současnému tanci a baletu. Jeho prvním učitelem zpěvu se ale stal až v roce 1990 barytonista Arturo Nieta, který mladíka zároveň uvedl do světa opery a zažehl v něm první skutečný zájem o tuto pro něho dosud nepoznanou žánrovou oblast. O dva roky později se Villazón díky tomu přihlásil ke studiím na Národní hudební akademii, kde pokračoval v hlasovém školení u Enriqua Jasa. Poté, když vyhrál dvě celostátní soutěže v hlavním městě a v Guanajuatu, se stal studentem barytonisty Gabriela Mijarese, ke kterému docházel na hodiny až do doby, než se vydal na samostatnou mezinárodní hudební dráhu.
Neméně důležitým mezníkem v jeho počínající pěvecké kariéře však bylo i studium v rámci prestižního programu Merola Opera Program organizovaného Sanfranciskou operou, které zahájil ve svých šestadvaceti letech. Účastnil se i mistrovských kurzů u Joan Sutherland a zpíval roli Alfreda v La traviatě, v níž slavil letos obrovské úspěchy při svém debutu na Salcburském festivalu, kde byla jeho partnerkou další skvělá pěvkyně mladé generace, se kterou tuto slavnou Verdiho operu Villazón zpíval již před několika lety v Bavorské státní opeře v Mnichově, Anna Netrebko. Jako účastník programu pro mladé umělce, pořádaného Pittsburskou operou, se objevil i v představeních Kapuleti a Montekové, Lucia di Lammermoor a Vanessa od Samuela Barbera. V roce 1999 pak vyhrál Cenu publika a Cenu Zarzuela v mezinárodní soutěži Operalia Plácida Dominga, který byl a dodnes je Villazónovým největším vzorem. „ Poprvé jsem ho slyšel zpívat, když mi bylo dvanáct, a to na crossoverovém CD s Johnem Denverem v milostných písních. Tenkrát jsem o opeře ještě nic nevěděl, ale jeho hlas se mi líbil natolik, že jsem si koupil snad všechny jeho operní nahrávky. A potom přišel den, kdy jsem se mu odvážil předzpívat“ , komentuje svůj obdiv k Domingovi Villazón a pokračuje: „ V roce 1998, když jsem studoval v Pittsburghu, mi zavolal ředitel opery v Ciudad de México, že Domingo tam bude zpívat v Giordanově Fedoře, tak jestli bych se s ním nechtěl setkat. Já mu odpověděl, že bych se s ním setkal sice rád, ale ještě raději bych mu předzpíval, a i když tehdy ředitel mínil, že to asi nepůjde, já ráno nasedl do letadla a po příletu ho přece jenom přesvědčil a slíbil mu, že mi stačí pouze dvě minuty. Nikdy nezapomenu, jak se otevřely dveře pokoje, Domingo vešel a přátelsky mě pozdravil. Předzpíval jsem mu tenkrát po jedné árii z Wethera a Rigoletta (z něho známou La donna è mobile) a on na to pouze řekl, jak je šťastný, že jeden z mexických tenoristů má před sebou tak velkou budoucnost! Byl jsem z toho tehdy v sedmém nebi!“ A rok na to už se Villazón přihlásil na Domingovu soutěž Operalia. „ Probíhala v dubnu 1999 v Puerto Rico a mně vlastně bylo jedno, kterou cenu získám. Chtěl jsem něco vyhrát jenom kvůli tomu, abych se mohl zúčastnit Galakoncertu, v němž vítězové zpívali s Domingem. Po skončení finále, asi v pět hodin ráno, jsme hovořili o tom, co bychom měli zařadit na závěr a Domingo se mě zeptal: ´ Zpíváš Bohému? Tak zazpíváme duet´ . Já se zeptal: ´ Mimi a Rudolfa?´ A on řekl: ´ Ne Rudolfa a Marcella, začátek IV. aktu´ . Ale nemáme baryton, Mistře, opáčil jsem nešťastně. ´ Já ho zazpívám´ , odpověděl bezstarostně. Je prostě fantastický… “
Ve čtyřiatřiceti letech má Rolando Villazón, který právě teď sklízí ovace publika i nadšené kritiky v Metropolitní opeře v New Yorku, za sebou velmi strmou kariéru. V krátkém čase si podmanil publikum všech prestižních operních scén od londýnské Covent Garden, přes vídeňskou Staatsoper až po Metropolitní operu v New Yorku. V létě 2005 slavil triumf na Salzburském festivalu jako Alfredo v sérii představení Verdiho La Traviaty.
(© Hana Jarolímková)
Třiatřicetiletý Mexičan Rolando Villazón, od loňska nejdiskutovanější světový tenor, nezpíval v Praze nic, co by nezpívali jeho největší dnešní konkurenti a co by už sto let před nimi nenahráli jejich italští předchůdci v čele s Beniaminem Giglim a Enrikem Carusem. A barvou hlasu, objemem i průrazností Villazón za leckterými z nich přece jen zaostává. Zkraje jakoby se trochu i šetřil. S každou árií však víc a víc odhaloval, proč ho chtějí nejlepší dirigenti a režiséři. Aniž by měnil předepsaná tempa nebo dynamiku, Villazón “ čte” partituru jinak: jakoby ani netušil, co jsou efektní místa, kde zní jeho tenor nejlépe a kde by mohl potlačit slovo ve prospěch opojného tónu. Soustřeďuje se výhradně na myšlenku celé árie nebo fráze a vyjadřuje ji přesně a přesvědčivě. Nad energií, s níž vrhá do orchestru i publika květiny, úsměvy a české věty, vládne zpěvákova inteligence, vkus a nikde neselhávající technika.
Právě svou ryzí muzikálností a vnitřní přesvědčivostí je Villazón blízký i Dylanovi. A nepotřebuje koketovat s populární hudbou. V tom jediném je naštěstí zcela nedotčen svým vzorem Plácidem Domingem. A naopak spřízněn s Dagmar Peckovou a Magdalenou Koženou.
Jiří Černý 14. 11 2005
